
Období po druhé světové válce bylo v mnoha ozbrojených silách charakteristické mimo jiné velkým rozmachem vrtulníků různých kategorií. Schopnost svislého vzletu a přistání byla mimořádně přínosná také pro námořní pěchotu Spojených států, budovanou primárně jako expediční složku schopnou bojovat na moři, na zemi i ve vzduchu. Velení US Marine Corps již na počátku 50. let minulého století zaujaly i větší vrtulníky umožňující rychlou přepravu vojsk a materiálu z námořních plavidel a jejich vysazení na souši. V roce 1956 byl proto do výzbroje zaveden stroj Sikorsky HR2S-1 Deuce, později označovaný jako CH-37 Mojave (tovární označení S-56), který dokázal přepravit až 24 vyzbrojených vojáků nebo i menší vozidlo díky široce otevíratelné přídi.
Nicméně CH-37 vydržel ve službě jen do roku 1966. Technologický pokrok byl v té době velice rychlý a brzy se ukázalo, že ani dvojice pístových hvězdicových motorů neposkytuje optimální výkon pro nasazení v náročných bojových a klimatických podmínkách. Námořní pěchota tak začala hledat výkonnější stroje a i když se po určitou dobu účastnila společného programu s US Navy, US Army a US Air Force zaměřeného na vývoj konvertoplánu s překlopným křídlem, nakonec v březnu 1962 iniciovala vlastní program HH(X) (Heavy Helicopter Experimental).
Text: Tomáš Soušek
Foto: Bundeswehr, IAF, USMC, US Navy
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 3/2026, který vyšel 4. 3. 2026.
Obsah L+K 3/2026 naleznete – ZDE.