
Sovětský svaz provozoval v sedmdesátých létech v aeroklubech DOSAAFu větší množství vrtulníků Mi-1 a Mi-2, na nichž probíhal výcvik budoucích vojenských letců. Rovněž i Aeroflot vlastnil velký počet Mi-2 pro zabezpečení jím nabízených služeb a taktéž pro výcvik vlastních posádek. Jenže Mi-1 se blížily vyřazení a Mi-2 byly se svou dvoumotorovou koncepcí a až osmimístnou kabinou pro mnohé úkoly zbytečně velké a enormně drahé.
Proto vznikl na úrovni velení DOSAAFu plán požádat Ministerstvo leteckého průmyslu o zadání vývoje lehkého jednomotorového typu sdílejícího některé prvky s připravovanými akrobatickými speciály firem Suchoj a Jakovlev. V závěru roku 1979 velitel DOSAAF maršál Alexandr I. Pokryškin oslovil hlavního konstruktéra Milovy kanceláře OKB-329 Marata N. Tiščenka, aby předložil koncepční návrh možného řešení. Tiščenko, v mládí sám letecký akrobat, projekt přednesl na podnikové radě a získal pro něj podporu zejména mladší generace konstruktérů, kteří byli ochotni na něm pracovat brigádnickou formou ve volném čase. Odstartoval tak projekt Výrobek 300, z nějž se později stal Mi-34.
Text: Jakub Fojtík
Foto: autor a jeho sbírka, Russian Helicopters
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 8/2026, který vyšel 7. 8. 2026.
Obsah L+K 8/2026 naleznete – ZDE.