Na předchůdce NATO je považován Bruselský pakt, který 17. března 1948 podepsaly Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Spojené království. Tyto země ale následně velice rychle dospěly k závěru, že k obraně proti případné hrozbě Sovětského svazu je zapotřebí v obranném svazku i účast Spojených států. A tak se začalo mluvit o nové vojenské alianci. Následovala jednání se Spojenými státy a Kanadou. Země Bruselské smlouvy přizvaly k tomuto procesu Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko. A právě tato jednání vyústila v Severoatlantickou smlouvu, jejímž cílem bylo ubránit se nejen Sovětskému svazu, ale později od roku 1955 i Varšavské smlouvě.
Nazvaná podle místa podpisu
K podpisu samotné Severoatlantické smlouvy (později nazývané Washingtonské) došlo 4. dubna 1949 ve Washingtonu. Vznikl dodnes funkční bezpečnostní systém, postavený na partnerství původně dvanácti zakládajících a v současné době dvaceti devíti členských zemí – NATO (North Atlantic Treaty Organization). Za sídlo centrály této organizace byla zvolena Paříž. Samotná smlouva obsahuje 14 článků. Nejčastěji se hovoří o článku 5: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“ Stejně důležitý je ale i článek 3: „Aby bylo co nejúčinněji dosaženo této smlouvy, budou smluvní strany jednotlivě i společně stálou a účinnou svépomocí a vzájemnou výpomocí udržovat a rozvíjet svoji individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku.“ Právě tento článek je v poslední době velice často citován v souvislosti s nedostatečnými výdaji na obranu jednotlivých členských zemí. Článek 6 pak omezuje mimo jiné pole působnosti NATO nad obratník Raka. To byl také důvod, proč Aliance nezasáhla při válce o Falklandy, kde bylo napadeno britské území či při indické vojenské invazi do Portugalské Indie roku 1961. Originály podepsané smlouvy ve francouzském a anglickém znění byly uloženy v archivu Spojených států amerických. Řádně ověřené kopie pak byly předány jednotlivým signatářům.
Impulsem byla korejská válka
Cesta k současné podobě této bezpečnostní organizace byla ale hodně dlouhá. Potřebu prvních změn původně více méně politické organizace vyvolala korejská válka. Pod americkým velením vznikla vojenská struktura Aliance. Na konferenci NATO v roce 1952 v Lisabonu bylo dohodnuto vyčlenění minimálně 50 divizí. Tento požadavek byl o rok později snížen na 35. V Lisabonu byla také zřízena pozice Generálního tajemníka NATO. Jako první se jím stal baron Hastings Lionel Ismay. V roce 1952 začalo první velké vojenské cvičení NATO na moři. Při operaci Mainbrace se do cvičné obrany Dánska a Norska zapojilo přes 160 plavidel. Ten samý rok se členy NATO staly Řecko a Turecko. Následně požádal o vstup také Sovětský svaz. Členské země se ale obávaly, že se jedná o promyšlený kalkul, který by Alianci oslabil, a tak návrh zamítly. Dne 9. května 1955 byla naopak přijata Spolková republika Německo. O pouhých šest dnů později vytvořil Sovětský svaz společně se sedmi svými satelity (Československo, Polsko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR a Albánie) Varšavskou smlouvu. V roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur NATO. Důvodem byla jistá frustrace francouzského prezidenta Charlese de Gaulla z postavení Francie v Alianci. Měl dojem, že v ní až příliš dominují Spojené státy a Velká Británie. A tak území Francie musely opustit všechny spojenecké jednotky včetně rozmístěných jaderných zbraní. Velitelství a centrála se přestěhovaly z Paříže do Belgie. Francie ale nadále zůstala členem Aliance. Zavázala se, že v případě útoku jednotek Varšavské smlouvy začlení své síly opět do struktur NATO. V té době také vznikl Výbor pro obranné plánování, pod který byly převedeny všechny rozhodovací pravomoci ve vojenských záležitostech. Což usnadňovalo případné začlenění francouzských jednotek.
Aliance v nové podobě
V květnu 1982 vstoupilo do Aliance Španělsko, které se po úmrtí generála Franca vydalo na cestu demokracie. Nejzásadnější změny ale čekaly tuto organizaci po rozpadu východního bloku a skončení studené války. Otevřela se pro řadu zemí, které až do nedávna stály na druhé straně fronty studené války.
V roce 1999 se novými členy kromě České republiky stalo Maďarsko a Polsko. O pět let později se v největší vlně rozšiřování NATO připojilo sedm států: Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. V dubnu 2009 pak přistoupily Chorvatsko a Albánie. Předloni tento dosavadní připojovací peloton uzavřela Černá Hora. V červenci loňského roku zahájila přístupové rozhovory Severní Makedonie. Pokud by byla přijata, dosáhl by počet členských zemí na kulatou třicítku. Součástí rekonstrukce NATO po skočení studené války byla v devadesátých letech minulého století i reorganizace její vojenské struktury. Vznikly některé nové složky, např. Velitelství spojeneckého sboru rychlé reakce. Po teroristických útocích na americké cíle na podzim roku 2001 byl v souvislosti s nasazením spojeneckých sil v Afghánistánu poprvé v historii využit článek 5 Washingtonské smlouvy.
Text: Vladimír Marek, Ministerstvo obrany ČR /r
Ilustrační oto: NATO
