Jak tato tragická událost zasáhla českou jednotku v Afghánistánu, jak otřásla vojáky u 4. brigády rychlého nasazení a zejména u 42. mechanizovaného praporu, jak vypadá půlroční intenzivní příprava před nasazením jednotky do mise a co je v takové chvíli pro velitele nejtěžší, na to jsme se zeptali velitele 4. brigády rychlého nasazení plukovníka gšt. Romana Náhončíka.
Pane plukovníku, na tyto tragické události musíte být připraven, jaká ale byla vaše první reakce? Převažuje vojenský dril, nebo je tam prvotně ta lidská stránka?
Těžko se na toto odpovídá, nicméně na prvním místě je ta lidská stránka, ale ruku v ruce okamžitě přechází ve vojenský dril, co vše musíme zabezpečit. Obdobnou situaci jsem zažil již v roce 2014, tenkrát ještě s velitelem brigády plukovníkem Miroslavem Hlaváčem, nynějším brigádním generálem. Tato situace se mi promítla hlavou a věděl jsem, že úplně první musím připravit týmy, které budou informovat rodiny, a to ještě předtím, než tato informace proběhne v médiích.
Jako vojenští novináři jsme právě s touto jednotkou absolvovali téměř celý půlroční intenzivní výcvik. S vojáky spolupracovali po celou dobu vojenští psychologové a záměrem velitele jednotky bylo dostat vojáky pod co největší psychický tlak. Myslíte si, že kromě bojových drilů je i tato psychologická část v rámci přípravy důležitá? Právě i z těchto důvodů – pokud dojde na tragickou událost…
Z mého pohledu velitele 4. brigády rychlého nasazení je psychologická část přípravy nedílnou součástí výcviku celé brigády. Před samotným nasazením se pak tato psychologická příprava ještě stupňuje. Z pohledu bojového nasazení je velmi důležité, aby si voják takzvaně „nanečisto“ sáhnul na dno svých sil, aby věděl, jak bude reagovat na určité situace. Psychologická připravenost pak vojáky posiluje při každodenních krizových situacích v rámci samotného nasazení v misi, a to zejména v Afghánistánu. Samozřejmě se v rámci tohoto intenzivního výcviku zdokonalují v bojových drilech, které je pak v rámci plnění každodenních úkolů chrání před nebezpečnými situacemi. Bohužel, v Afghánistánu je situace taková, že sebevražedné útočníky na první pohled nelze rozeznat od civilních obyvatel. Proto nelze podobnou situaci úplně eliminovat a těžko se tomu předchází.
Jaké součásti má vůbec příprava jednotky před nasazení do mise?
Příprava má několik částí. První je taktická, kdy se driluje obrana a ochrana vlastní jednotky, zabezpečení určitého prostoru, reakce na napadení nepřítelem. To jsou základy, které musí umět každý voják. S tím souvisí patrolovací činnost, což znamená – hlídkování, pozorování, včetně znalosti používaní technologií, které jim přináší informace tak, aby byli schopni reagovat na vzniklou situaci. To je ta část, řekněme, operační. Druhá část, je ta lidská, do které patří právě psychologická a zdravotní příprava. Pokud je voják šest měsíců v misi a je daleko od rodiny a od domácího prostředí, přemýšlí často jinak než v běžném životě. Život v Afghánistánu je v tomto směru jednodušší. Čtyřiadvacet hodin v nasazení, třikrát denně jídlo, šestiměsíční rutina a pravidelný režim, který se neustále opakuje. Naším úkolem je udržet vojáka v misi v bezvadném psychickém stavu, který potřebuje pro službu v rámci nasazení.
Každá smrt na bojišti otřese celým kontingentem. Ztráta kamarádů je vždy pro psychiku vojáků těžká, i když jsou na tuto situaci drilování připravováni v rámci výcviku u nás doma. Máte zprávy, jak to vypadá u naší jednotky právě teď?
V neděli 5. 8. 2018 jsem telefonicky mluvil s kapitánem Viktorem Patiou, velitelem 10. SR BAF. Probrali jsme situaci u roty, jednotka na krátký čas přerušila plnění úkolu, řekl jsem mu své zkušenosti s obdobnou událostí, kterou jsem zažil po dobu mého působení v Afghánistanu. Na základě této zkušenosti vím, že tato tragická událost může jednotku psychicky rozložit. A proto je nutné se okamžitě vrátit k plnění úkolů a k běžnému režimu jednotky. A to se dá jediným způsobem. Stoprocentně se zaměřit na plnění operačních úkolů a rychle se vrátit ke standardnímu režimu.
K vojákům neodmyslitelně patří i jejich rodiny a blízcí. Informovat je o tom, že přišli o syna, nebo manžela, není vůbec jednoduché. Ale i to asi patří k vašim, bohužel, nepříjemným stránkám povinností…Ano, bohužel, během mojí vojenské kariéry se mi toto stalo několikrát, kdy jsem musel rodinám oznamovat, že přišli o své blízké. Dvakrát v souvislosti s misí v Afghánistánu, tedy v roce 2014 a nyní znovu. Věřte mi, že je to nejtěžší na mojí práci. Když stojíte tváří v tvář rodičům a oznamujete jim, že jejich syn padl při službě v Afghánistánu a že se již nevrátí domů. Nikdy nevíte, jak budou reagovat, ale pokaždé je to pro ně velký šok a ztráta. Špatně se mi o tom mluví, kdo to nezažil, neví o čem to je…Určitě je to pro mě to nejtěžší, co musím jako velitel udělat. Chtěl bych zdůraznit, že v rámci přípravy jednotky před misí, se snažíme s rodinami spolupracovat. Nejen v případech, kdy dojde k takovéto tragické události. Pokud taková situace nastane, jsou s nimi v úzkém a intenzivním kontaktu naši psychologové a kaplani. Musí vědět, že v tom nejsou sami, a že zůstávají nadále naší součástí, kdy jim poskytujeme psychologickou, duchovní a finanční pomoc. Kontaktní osoby jim pomáhají řešit situace, které nastávají v souvislosti se vzniklou událostí.
Pane plukovníku, část vašich vojáků prožívá intenzivně tuto skutečnost v Afghánistánu. Ale samozřejmě tato skutečnost zasáhla i celou brigádu tady doma. Jak to prožívají vojáci tady?
Samozřejmě to citelně zasáhlo naši jednotku přímo na místě. Ti přišli o své kamarády a své spolubojovníky, se kterými odsloužili určitou dobu. Byli její součástí a najednou je tu prázdné místo. Vojáci v takových případech drží spolu a vzájemně se podporují. Samozřejmě budou chybět i tady v České republice, u svého domovského 42. mechanizovaného praporu v Táboře. I tady je to velmi citlivé téma.
Bude jednotka doplněna náhradníky? Pokud ano, jak přistupujete k jejich výběru?
Vzhledem k tomu, že současně s přípravou 10. strážní roty BAF probíhal i výcvik čety náhradníků, kteří prošli kompletní půlroční intenzivní přípravou, máme připraveno pět vojáků. Přihlásili se sami a jsou připraveni naše padlé kolegy nahradit.
Co byste jako velitel červených baretů vzkázal svým vojáků do Afghánistánu?
Silné nervy, pokračujte v plnění operačního úkolu a upevňujte sounáležitost všech příslušníků jednotky, jedině tak dokončíte svoji misi. Přesně v duchu hesla „Tam kde jiní nestačí“.
Text: Jana Deckerová /r
Ilustrační foto: npor. J. K., Armáda ČR
Související článek:
Zítra vzdají padlým vojákům úctu představitelé státu, armády i veřejnost
