Kurzu se účastnilo dvanáct vojáků napříč bučovickým praporem, kteří u útvaru slouží déle než rok, projevili zájem a lezení se věnují i v soukromém životě.
Vojenské lezení má v armádě své významné místo, nejde totiž jen o překonání skalnatého terénu či řek. „Za pomoci lanových technik jsou vojáci schopni vyprostit nejen osoby, ale i techniku a přesunout se na pozici, kterou mají zaujmout, v mnohem kratším čase, než by šli oklikou, nebo když terén nejde překonat jinou cestou,“ vysvětluje řídící kurzu, četař Vladimír Jabůrek, který se lezení věnuje řadu let a je jeho velikým koníčkem.
Vojenské lezení se od civilního liší tím, že se leze se zbraní a vojenským materiálem potřebným k přežití. Lezeckého vybavení mají vojáci minimum proto, aby byli v terénu pohybliví. Materiál je stejný jako civilní, liší se pouze barevně – kvůli splynutí s okolím se používá pouze černá, hnědá a zelená.
Podle Jabůrka musí vojáci, vybavení pouze tím nejpotřebnějším, umět improvizovat a místo chybějící ploché smyčky zvládnout vytvořit smyčku z lana. V základním výcviku se proto účastníci podrobně seznamují s horolezeckým materiálem, způsoby jeho použití a technikami lezení. V praktické části procvičují práci s lanem, vázání základních uzlů, různé způsoby navazování, techniky lezení – všeobecné zásady pro lezení, techniky jištění a zajišťování, organizaci lezení ve dvojici a ve skupině, řešení krizových situací a záchranu ve výškách.
Účastníci kurzu vyzdvihli zejména závěrečnou komplexní část, kde mohli využít vše, co se do té doby naučili. „Vytvořili si fixní cestu (ferata), šikmý traverz, lanovou lávku a na závěr je čekal improvizovaný způsob slanění. Dokonce, i když někteří se věnují 15 let lezení, zhodnotili, že se dozvěděli spoustu nových věcí, jelikož vojenské lezení je specifické,“ konstatoval Jabůrek.
Na další snímky se můžete podívat – ZDE.
Text a foto: rtm. Lucie Stehlíková, Armáda ČR