Při vzniku nové expozice Armádního muzea Žižkov vycházeli její tvůrci z úvahy, aby se středobodem staly unikátní předměty ze sbírky VHÚ Praha. Tato věta se může jevit v kontextu rekonstrukce muzea a budování nové stálé expozice jako naprosto samozřejmá. Ale v posledních létech můžeme vidět v řadě světových muzeí jistý odklon od tohoto tradičního konceptu.
Sbírkový předmět v některých nových expozicích přestává být jejich středobodem a je zatlačován do pozadí zdánlivě efektnějšími prostředky muzejní prezentace. Do jisté míry to souvisí i s přibývajícími, zcela nově vytvářenými muzejními institucemi, které sice nedisponují rozsáhlými sbírkovými fondy, zato mají často politickou podporu a s ní související dostatek finančních prostředků. Vznikají tak expozice, které nahrazují právě nedostatek sbírkových předmětů finančně náročnou formou prezentace prostřednictvím řady poutavých audiovizí.
Tradiční muzea staví tento přístup do problematické role. Chtějí-li jít takříkajíc s dobou a udržet si konkurenceschopnost, musí se této formě prezentace přizpůsobit – současně ale narážejí na velmi palčivý problém udržitelnosti moderních audiovizuálních technologií. Tradičních dotačních či grantových pět let je v případě stálé expozice zcela marginálních.
Jednou věcí je tak získat finanční prostředky na pořízení těchto technologií, druhou pak financování jejich provozu, servisu a průběžné obnovy. V kontextu současných diskusí o udržitelném rozvoji, úsporách energií a ochraně životního prostředí se pak paradoxně některá nejmodernější muzea hlásící se k zásadám environmentální výchovy stávají zcela závislými na dodávkách elektrické energie pro ovládací počítačové servery a početné audiovizuální efekty.
V Armádním muzeu Žižkov neměla vzniknout expozice soupeřící o návštěvníky množstvím nejmodernějších technologických prvků a „vychytávek“. Středobodem jsou sbírkové předměty, které vyprávějí historii našeho státu, příběhy našich předků i odrážejí umělecké řemeslo doby svého vzniku.
V poslední době můžeme často spatřit muzejní instalace, v nichž zaniká to hlavní, co je úkolem muzeí, tj. uchovávat a prezentovat hmotné doklady naší minulosti. Řada evropských muzeí tak postupně opouští své tradiční zaměření na sbírkový předmět a po vzoru amerických muzeí upřednostňuje vzdělávání a především zábavu návštěvníka. Autentický exponát je tak často nahrazován didaktickým modelem, replikou či 3D vizualizací.
Tento typ instalace na jedné straně napomáhá chránit unikátní sbírkové předměty, současně ale jejich význam upozaďuje. Vrcholným dokladem tohoto trendu jsou mnohá science centra, která jsou plná interaktivních prvků a úspěšně tak konkurují tradičním technickým muzeím. Návštěvníci pak od muzeí někdy očekávají spíše herní prostor a jsou zklamaní množstvím statických exponátů, aniž by byli schopni docenit význam toho, že se daný předmět vůbec dochoval.
Právě orientace na herní grafiku oblíbenou nejen u dětí a mládeže v sobě ale nese nejedno úskalí. I v případě, že se podaří pořídit grafiku na špičkové úrovni své doby, je v okamžiku otevření muzea již de facto zastaralá. Záhy již není špičková a po dvou až třech létech vyvolává u cílové skupiny spíš úsměvy než očekávané zaujetí. Časté obměny jsou přitom pro většinu muzeí zcela mimo jejich finančních možností.
Projekt expozic Armádního muzea Žižkov se proto snaží velmi uváženě kombinovat tradiční muzejnictví s moderními prvky. Hlavní důraz klade na vystavované unikátní předměty, které vhodně doplňuje moderními audiovizuálními technologiemi, scénickými prvky a modely. Autoři jednotlivých částí expozice se současně snažili najít vhodný kompromis mezi předkládáním exponátů návštěvníkům jako výsledku vědeckého výzkumu a jejich zaujetím i poučením.
Z celkového času stráveného tvorbou projektu byla významná část věnována právě hledání způsobů účinné prezentace. Autoři expozic trávili s architekty dodavatele projektu z firmy Techniserv a jejích subdodavatelů dlouhé týdny s cílem vytvořit expozici, která umožní muzeu konkurovat mnoha jiným možnostem trávení volného času a současně zprostředkuje návštěvníkům unikátní sbírkové předměty tak, aby byl čas, který stráví v muzeu, spojen nejen s poznáním, ale i hlubokým osobním prožitkem. Diskuse, zda emoce vůbec patří do vojenského muzea, vedená v posledních letech na mezinárodní úrovni, byla na počátku příprav projektu autorským týmem zcela jednoznačně rozhodnuta v jejich prospěch.
Autoři si v této souvislosti rovněž plně uvědomovali, že totalitní režimy 20. století dokázaly snadnou zneužitelnost muzeí, a o těch vojenských to platilo dvojnásob. Autorský tým se tedy zaměřil i na formu prezentace, která by napomáhala k tomu, aby se muzeum stalo místem setkávání a diskuse.
Na další snímky se můžete podívat – ZDE.
Text: plk. Michal Burian, ředitel Odboru muzeí VHÚ Praha
Foto: Vojenský historický ústav Praha
