První československý samostatný polní prapor v SSSR se od února 1942 formoval v ruském Buzuluku, kde mu náčelník Československé vojenské mise v SSSR, plukovník Heliodor Píka předal 27. ledna 1943 po úspěšném absolvování závěrečného cvičení bojový prapor. Třicátého ledna 1943 odjela jednotka pod velením bývalého legionáře, podplukovníka Ludvíka Svobody na frontu v počtu 936 mužů a 38 žen.
Dříve to nebylo možné, protože prapor nemohl dosáhnout předepsaných tabulkových počtů. Až poslední den roku 1942 roku dorazila ze stalinských sibiřských gulagů do Buzuluku první větší skupina 185 zcela zubožených Rusínů. Někteří zde záhy zemřeli a sto jedenáct z nich bez ohledu na nedobrý zdravotní stav doplnilo po pouhých třech týdnech výcviku prapor na požadovaný počet, aby mohl odjet konečně na frontu.
Symbolický význam
Ještě před prvním bojem musel projít extrémní zatěžkávací zkouškou. Po třech týdnech cesty po válkou zničených sovětských železnicích dorazila čs. jednotka do stanice Valujki, odkud ještě musela absolvovat devět nočních pochodů v tuhých mrazech a vánicích na vzdálenost 350 kilometrů!
Do ukrajinského Charkova českoslovenští vojáci dorazili 1. března 1943. Namísto odpočinku byl prapor již v noci na 2. března 1943 odeslán na záložní obranné postavení na řece Mža, jižně od Charkova, a podřízen sovětské 25. střelecké divizi, která tehdy čelila tvrdému náporu německých jednotek.
Hlavní síly praporu obsadily postavení za řekou Mža, jako jádro obrany byla však vybrána vesnička Sokolovo na druhé straně řeky, kterou obsadila zesílená 1. rota nadporučíka Otakara Jaroše. Zatímco vojáci Jarošovy roty zde kopali zákopy a budovali polní opevnění, průzkumná jednotka samopalníků podporučíka Antonína Sochora se dostala v neděli 7. března do bojového kontaktu s Němci, postupujícími od jihu.
Podle dochovaných vzpomínek a nejednoho novinového článku před únorem 1948 to pro čs. vojáky mělo zvláště symbolický význam, protože si tak prvním bojem připomněli výročí narození prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.
Ovšem po nástupu komunistů k moci v Československu v únoru 1948 se boje u Sokolova staly obětí ideologických nátěrů, které měly dokázat, že jedinými hrdiny tohoto boje byli komunisté bez ohledu na to, že tvořili u jednotky zcela bezvýznamnou hrstku, která byla ovšem náležitě politicky desítky let prezentována.
Tradice boje čs. jednotky o ukrajinskou vesnici Sokolovo března 1943 měla pomoci komunistickému režimu překrýt význam vítězství Československé střelecké brigády u rovněž ukrajinského města Zborova 2. července 1917.
O boji o Sokolovo bylo proto napsáno mnoho tendenčních článků a v roce 1974 uveden do kin normalizační velkofilm Sokolovo režiséra Otakara Vávry, jehož nepopiratelnou hodnotou je alespoň fakt, že Vávra byl prvořadý režisér, který vynikal zvláště v natáčení masových scén a jeho popis boje u Sokolova se výrazně blíží historické realitě.
Jarošova smrt
Útoku jednotek německé 6. tankové divize 8. března 1943 nemohla, byť zesílená, Jarošova 1. rota dlouho čelit. Sokolovo však Němci obsadili až po velice tvrdých bojích doslova „dům od domu“.
Nadporučík Otakar Jaroš, padl okolo páté hodiny odpolední v centru Sokolova, při kruhové obraně pravoslavného kostela, který komunistický režim používal jako kolchozní skladiště a po válce jej zchátralý nechal zbořit.
Jaroš zde měl velitelské stanoviště a ve věži pozorovatelnu. Večer a v noci se po jeho smrti zbytky čs. obránců stáhly k hlavním silám praporu na severní břeh Mži. Československý prapor zůstával však i nadále aktivní a ještě 9. března na Sokolovo zaútočily 2. a 3. rota, ovšem proti několikanásobně německé převaze neměly šanci a musely ustoupit zpět za Mžu.
Pomohla obleva
Tání na zamrzlé řece udělalo však z řeky právě v té době nepřekonatelnou protitankovou překážkou. Tomu výrazně napomohla obleva, jež z říčky Mža vytvořila vážnou protitankovou překážku, kterou nemohly překročit ani tanky sovětské 179. tankové brigády, vyslané do Sokolova na pomoc čs. jednotce.
Tání tak de facto uchránilo čs. jednotku od případného zničení, protože jen několik kilometrů dále na západ získal Tankový sbor SS přechody přes Mžu a 14. března vstoupil do Charkova, kde v tamní nemocnici zavraždili mnoho zraněných, mezi kterými byli i českoslovenští vojáci.
Československý prapor musel proto před hrozícím obklíčením 13. března ustoupit do týlu za řeku Severní Doněc. Zde již měla jednotka více klidu a časem i možnost k postupnému přechodu do síly brigády, která se po zformování v Novochopersku do počtu 3 500 osob v listopadu 1943 významným způsobem podílela na osvobození Kyjeva.
Mezitím byl čas na bilancování počtu padlých, raněných, zajatých a nezvěstných v březnových bojích. V hlášení praporu z 5. dubna 1943 se uvádí v souhrnu celkových ztrát 6 důstojníků, 6 rotmistrů, 52 poddůstojníků a 154 mužů.
Ženy v první linii
Boj u Sokolova byl zajímavý i tím, že zde byly v československých jednotkách poprvé na frontě nasazeny ženy. Dnes je služba žen v řadách Armády České republiky i v náročných a nebezpečných zahraničních misích samozřejmostí. Výcviku v Buzuluku se účastnily mladé ženy a dívky především jako zdravotnice nebo spojařky.
Na frontu tehdy v lednu 1943 odjelo s 1. čs. samostatným polním praporem v SSSR, kterému velel plukovník Ludvík Svoboda celkem 38 mladých žena dívek. Dvě z nich dokonce prošly i odstřelovačským výcvikem.
Boje u Sokolova se účastnila v první linii jako snajperka Marie Ljalková, která se zde vyznamenala především v nočním boji při protiútoku své roty. Byla proto vyznamenána Čs. válečným křížem 1939 a sovětským Řádem rudé hvězdy. Nebyla však zdaleka sama, protože za hrdinství v první linii bylo vyznamenáno celkem deset děvčat.
Četařka Malvína Friedmannová jako velitelka sanitní hlídky během útoku německých obrněnců s plamenomety s vypětím všech sil vynesla z bojiště 11 zraněných i se zbraněmi. Mezi nimi byli i čtyři těžce zranění. Zraněným pomáhala bez ohledu na boj v její bezprostřední blízkosti.
Stejnou odvahu a neskutečnou chladnokrevnost při záchraně zraněných tehdy projevila i další vyznamenaná děvčata – Anička Ptáčková, Vlasta Pavlánová, Gréta Goldmannová, Sára Ackermannová, Markéta Olšanová, Marie Pišlová, Anička Králová a Filomena Tobiášová.
Všichni bojovníci od Sokolova si zaslouží naši úctu, respekt a obdiv, i proto, že šlo o dobrovolníky, a jak kdysi říkával britský premiér Winston Churchill: „Dobrovolník je dvakrát občanem.“ Motivy našich hrdinů od Sokolova výstižně charakterizoval jeden z nich četař a pozdější generál Oldřich Kvapil: „Nebyl nás ani celý tisíc, a to ještě naše řady musely doplnit ženy. Nemohli jsme vyhrát válku, ani velkou bitvu. Mohli jsme splnit jeden, dva, popřípadě – podle situace – i několik bojových úkolů. Ale chtěli jsme tam být…“
Na další snímky se můžete podívat – ZDE nebo ZDE.
Text: Jindřich Marek, VHÚ Praha
Foto: archiv Vojenského historického ústavu Praha
Související články:
80. výročie bojov o Sokolovo
Vážíme si hrdinství a odkazu čs. válečných veteránů
Olomoucké připomenutí bitev u Bachmače (1918) a Sokolova (1943)
