Myšlenka instalovat přehledový radiolokátor na létající platformu vznikla již během druhé světové války, tedy v dobách, kdy i vývoj radarových technologií jako takových byl teprve na samém začátku. Vycházela z faktu, že ve větší výšce lze výrazně prodloužit dosah radarových paprsků, které nejsou v zásadě omezovány žádnými překážkami a zároveň lze takto vlastní radary rychle přemisťovat podle aktuálních potřeb. Když se k tomu později přidala i směna letovodů, kteří mohli přímo z paluby takovýchto letounů komunikovat s posádkami dalších strojů, vznikla unikátní létající střediska, schopná do značné míry nezávisle řídit i poměrně rozsáhlé operace vzdušných sil a plnit stejnou roli, jakou dnes zastávají pozemní střediska CRC (Control and Reporting Center). Vedoucí roli při vývoji systémů AWACS, nebo také AEW&C (Airborne Early Warning&Control), hrají od počátku ozbrojené síly Spojených států, vlastní cestou se ale postupně vydaly i další země, jako například Rusko, Čína, Velká Británie, Švédsko či Izrael. Okruh výrobců těchto systémů však i nadále zůstává poměrně omezen, stejně tak jako počet uživatelů, což platí i pro evropský kontinent.
Text: Tomáš Soušek
Foto: autor, Jan Čadil, Boeing, NATO, RAF, Saab, IAI, TAI
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 9/2017, který vyšel 6. 9. 2017.
Obsah L+K 9/2017 naleznete – ZDE.