Již od doby druhé světové války představuje US Navy jednoznačně nejsilnější a nejvyspělejší námořnictvo na světě, jež se vyznačuje značnou svébytností i v rámci ozbrojených sil Spojených států. Jedním z charakteristických znaků, který lze u tohoto námořnictva pozorovat, je i poměrně konzervativní přístup k zavádění nových technologií a zbraňových systémů – již několikrát jsme zmiňovali například poměrně vlažný postoj námořníků k novým bojovým letounům F-35C Lightning II a v kontrastu s tím jejich neutuchající nadšení pro osvědčený F/A-18E/F Super Hornet.
Tento konzervatismus tak pravděpodobně přispěl i k tomu, že ve srovnání s US Air Force, v němž bezpilotní stroje řady RQ-4 Global Hawk létají v operační službě již od roku 2001, je US Navy v zavádění velkých dálkově řízených vzdušných prostředků výrazně pozadu. Na druhou stranu má díky tomu větší šanci, že se vyhne řadě počátečních problémů, jimiž si letectvo nebo jiní uživatelé nových technologií zákonitě museli projít. V současnosti jsou v kategorii UAS (Unmanned Aerial System) pro americké námořnictvo prioritou programy MQ-4C Triton a MQ-25 Stingray, diskuze o jejich přesném využití a případném pořízení dalších systémů však nadále pokračují.
Text: Tomáš Soušek
Foto: US Navy, Northrop Grumman, Boeing, General Atomics, Lockheed Martin
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 1/2018, který vyšel 10. 1. 2018.
Obsah L+K 1/2018 naleznete – ZDE.