Mít vlastní VIP letadlo je dnes v naprosté většině evropských zemí považováno za samozřejmost, která pomáhá ústavním činitelům, jako jsou prezidenti, předsedové a členové vlád či příslušníci královských rodin, plnit jejich pracovní povinnosti zejména v oblasti zahraniční politiky. Pořízení a provoz speciálních strojů sice nejsou levnou záležitostí, ovšem jejich role je jen obtížně nahraditelná jiným způsobem. Požadavky ústavních orgánů na leteckou přepravu jsou totiž často předem neočekávané a velice rychlé, a tak jejich splnění vyžaduje vysokou míru flexibility, kterou vlastní letadla, provozovaná nejčastěji příslušnými vojenskými letectvy, bezesporu poskytují.
Dalo by se předpokládat, že čím větší a bohatší stát, tím lepší bude mít flotilu „vládních“ letadel. V Evropě to ovšem tak úplně neplatí. Vlády demokratických zemí jsou většinou pod přísným dohledem veřejnosti, která je velmi citlivá na nadměrné využívání tak drahých prostředků, jako jsou letadla. Naprostá většina těchto strojů tak má i sekundární využití například při přepravě vojenských jednotek nebo evakuaci zraněných a nemocných osob, i když pochopitelně záleží také na velikosti konkrétního typu.
Text: Tomáš Soušek
Foto: autor, Alan Lebeda, Miroslav Musil, RAF, AMI, EdA, Austrian Airlines
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 1/2017, který vyšel 11. ledna 2017.
Obsah L+K 1/2017 naleznete – ZDE.