Letecké simulátory vnímáme většinou jako jeden z nejmodernějších nástrojů výcviku, pravdou ovšem je, že tradice jejich využití je velmi dlouhá. Například ve sbírkách Leteckého muzea Vojenského historického ústavu v Praze-Kbelích se nachází kanadský trenažér Link D.2 Trainer, představující technologii pro nácvik létání podle přístrojů používanou již od 30. let minulého století. Několik typů simulátorů mělo československé letectvo k dispozici i v období po druhé světové válce, s těmi dnešními se ovšem nedají srovnávat.
K většímu rozšíření leteckých simulátorů došlo až v souvislosti s rychlým vývojem počítačové techniky, která mimo jiné dokáže generovat stále dokonalejší obraz, díky němuž je vjem z virtuálního letu čím dál věrohodnější. Softwarově řízené trenažéry navíc umožňují relativně snadné úpravy, například změny letových modelů pro různé typy letadel, přidávání reálných mapových podkladů a podobně. Pod pojmem letecký trenažér se ale nemusí skrývat pouze kabina určená k nácviku létání. Například v Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze mají k dispozici dezorientační simulátor GYRO IPT II, na němž mohou piloti zažít takzvanou iluzi za letu, neboli ztrátu prostorové orientace. Jako simulátor je tam označováno také pracoviště, na němž se posádky letounů a vrtulníků připravují na reálný výcvik létání s brýlemi nočního vidění NVG (Night Vision Goggles).
Text: Tomáš Soušek
Foto: autor, Jan Čadil, LOM Praha, HTP Ostrava CZ
Více se dočtete v Ročence Vzdušných sil Armády České republiky 2018, která vyšla 31. srpna 2018.
Obsah ročenky naleznete – ZDE.