Na začátku 90. let minulého století se zdálo, že riziko vojenského střetu se silným a moderně vyzbrojeným protivníkem je v Evropě natolik malé, že většina ozbrojených sil přistoupila k výrazné redukci počtů osob i techniky, přičemž důraz byl dlouhou dobu kladen zejména na expediční schopnosti armád a jejich nasazení v takzvaných asymetrických konfliktech. Největších úspor bylo možné dosáhnout omezením nejdražších prostředků, mezi něž bezesporu patří i protiletadlové raketové systémy.
V mírových podmínkách samozřejmě lze ostrahu a ochranu vzdušného prostoru zajistit s relativně malým počtem nadzvukových bojových letounů v rámci takzvaného Air Policingu, nicméně v případě intenzivnějšího a dlouhodobějšího boje, do něhož by byly zapojeny i pozemní a vzdušné síly, se žádná armáda bez protiletadlového raketového vojska neobejde. Bohužel v důsledku zmíněných škrtů dnes jen málokteré ozbrojené síly z řad členů Severoatlantické aliance mají tak silné protiletadlové raketové vojsko, aby dokázaly poskytnout pozemním jednotkám protivzdušnou obranu na delší časový úsek a na větším území. V době zhoršující se mezinárodní vojensko-politické situace je ovšem nutné se i na takovou možnost připravovat, přičemž jednou z nejdostupnějších a nejefektivnějších možností je mezinárodní spolupráce v rámci NATO.
Text: Tomáš Soušek
Foto: Jan Kouba, Jana Samcová
Více se dočtete v Ročence Vzdušných sil Armády České republiky 2019, která vyšla 20. srpna 2019.
Obsah ročenky naleznete – ZDE.