V dobách studené války, kdy bylo Československo součástí vojenského uskupení Varšavské smlouvy, představovaly jednotky protivzdušné obrany jednu z nejdůležitějších součástí ozbrojených sil. Jejich počty a schopnosti byly takové, aby dokázaly zajistit ochranu prakticky celého vzdušného prostoru nad naším územím. V rámci takzvané PVOS (Protivzdušné obrany státu) byly k dispozici i protiletadlové raketové systémy dlouhého dosahu jako S-200 Vega, vlastní protiletadlovou výzbroj mělo také pozemní vojsko. Během transformace armády zahájené v 90. létech minulého století však došlo k výrazné redukci, po níž se celá česká pozemní protivzdušná obrana zmenšila na jediný 25. protiletadlový raketový pluk ve Strakonicích, který se stávající technikou samozřejmě nemůže splnit všechny úkoly jako někdejší protiletadlové raketové vojsko.
Na druhou stranu, Česká republika je od roku 1999 členem Severoatlantické aliance a může se tak spolehnout na pomoc spojenců na základě principu kolektivní obrany. Z hlediska ochrany vzdušného prostoru je klíčové zapojení do aliančního integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany NATINAMDS (NATO Integrated Air and Missile Defence System), v rámci kterého je zajištěno získávání informací o vzdušném prostoru, velení a řízení a využití bojových letounů, tzv. QRA (Quick Reaction Alert).
Text: Tomáš Soušek
Foto: autor, Jan Čadil, Jana Samcová, Michal Voska
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 10/2019, který vyšel 2. 10. 2019.
Obsah L+K 10/2019 naleznete – ZDE.