Nejdůležitějším senzorem pro zajištění přehledu a průzkumu vzdušné situace je již mnoho desítek let konvenční radiolokátor, pracující nejčastěji s pulzním signálem. Radiolokační systémy mají i dnes nezastupitelnou roli, zejména ve vojenském prostředí, nicméně stále častěji jsou doplňovány pasivními sledovacími systémy, jež dokážou řadu jejich schopností nahradit, v některých případech dokonce v lepší kvalitě.
Mluvíme především o systémech, pro něž se v poslední době zažilo obecné označení PET, neboli Passive ESM (Electronic Support Measures) Tracker. Ty jsou schopny detekovat a identifikovat nejen vzdušné, ale i hladinové či pozemní cíle na základě elektromagnetického záření, které tyto prostředky produkují. Pro přesnou lokalizaci cílů se pak používá princip časově-hyperbolického určování polohy zdroje signálů TDOA (Time Difference of Arrival of a signal). Zjednodušeně řečeno, systém dokáže na základě časového rozdílu v příjmu konkrétního pulsního signálu na několika vzájemně odloučených stanovištích určit, odkud přesně byl vyslán.
Text: Tomáš Soušek
Foto: AČR, ERA
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 2/2024, který vyšel 7. 2. 2024.
Obsah L+K 2/2024 naleznete – ZDE.