Společně s přednášející nadporučicí Lucií Pokornou, která s Domovem pro seniory dlouhodobě spolupracuje, přijeli na návštěvu také příslušníci 225. letky bojového zabezpečení, kteří se podělili o své zkušenosti z nasazení v zahraničních operacích. O svém povolání vojenského pilota vyprávěl nadporučík Michal Socha, který létá na vojenském vrtulníku Mi-24.
Lucie Pokorná během svého vyprávění zavzpomínala na své začátky u armády: „Já jsem v armádě vlastně již od patnácti let, kdy jsem nastoupila na vojenskou střední školu do Moravské Třebové. Poměr dívek a chlapců na této škole byl jedna ke třem a musím ze své zkušenosti říci, že byli chlapci rádi, že je ve třídách smíšený kolektiv. V té době jsem nepociťovala žádnou rivalitu mezi pohlavími, právě proto, že jsme si navzájem pomáhali.“ Po ukončení studia na střední škole byla nadporučice Pokorná zařazena k vojenskému útvaru do Strakonic na pozici velitelka družstva strážního družstva, což podle jejích slov byla spíše mužská práce. Rovněž se musela účastnit vojenského výcviku ve výcvikovém středisku ve Vyškově, kde už na vlastní kůži zažila odlišný přístup mužů k ženám. „Vojenským výcvikem ve Vyškově musí projít každý voják a požadavky jsou kladeny stejné jak na muže, tak na ženy. Zde jsem si vyzkoušela, že ne vždy na všechno stačím. Chlapi si občas stěžovali na nás ženy, že jsme pomalé, že nám musí pomáhat se závažím. Nicméně, když viděli, že se ženy snaží a nežádají úlevy a nehledají výmluvy, dovedli i pomoci a podpořit nás“, líčí Lucie své zkušenosti z vojenského výcviku.
Coby devatenáctiletá dívka nastoupila do převážně mužského kolektivu. Tehdy si uvědomovala, že se ženy musí o to víc snažit, aby je muži brali vážně. Po roční zkušenosti ve Strakonicích byla nadporučice Pokorná převelena na leteckou základnu do Náměště, kde již vykonávala administrativní činnost na oddělení logistiky. Po získání patřičné praxe a prokázání nezbytných dovedností byla vyslána do zahraniční mise na území Afghánistánu, kde zajišťovala logistickou podporu českému kontingentu. Jak sama říká, byla to další zkušenost v profesionálním životě vojáka z povolání. Přestože není v armádě mnoho žen, zastávají některé z nich velmi zajímavé profese – například pilotky.
Lucie svůj příběh uzavírá: “Když chce žena v armádě uspět, má možnost. Musí však chlapům dokázat, že na to má, nesmí fňukat a nesmí si dělat žádné kličky. Potom ji chlapi berou. Jsou však jednotky, kam ženy nepřijímají. Takovou jednotkou je rota předsunutých leteckých návodčích, která je umístěna právě na naší letecké základně.“
Slovo si poté vzal nprap. P.E., který posluchačům představil jednotku předsunutých leteckých návodčích z náměšťské základny a společně s kolegy ukázal rovněž nezbytnou výstroj, kterou „faci“, jak se jim slangově říká, používají během plnění úkolů. „Během kratšího přesunu má tato výstroj obvykle kolem dvaceti třiceti kilo, pokud jsme vysláni mimo jednotku například na týden, naše vybavení může mít až osmdesát kilo“, doplnil nprap. P.E. Posledním z vojáků se představil nadporučík Socha, pilot bojového vrtulníku Mi-35/24, který létá u 221. vrtulníkové letky. Na ukázku přivezl pilotní výstroj včetně letecké přilby.
Text a foto: Ing. Štěpánka Tříletá, 22. základna vrtulníkového letectva Náměšť nad Oslavou
