V roce 1914, na prahu války, která se později bude označovat jako Velká či první světová, český národ disponoval vyspělou kulturou, uměním a školstvím, silným průmyslem i rozvinutým zemědělstvím, tedy všemi atributy moderního národa – kromě jediného, totiž vlastního státu. Habsbursko-Lotrinské soustátí ztrácelo postupně svoji staletou dějinnou roli ochrany malých národů před tlaky z Východu i ze Západu. Jako druhořadý spojenec se ocitalo ve vleku Německa, vedeno představou, že společné vítězství ve válce mu umožní vyřešit, a to razantním způsobem, sílící vnitřní národnostní problémy – ovšem ve prospěch německého a maďarského etnika.
V boji za samostatný československý stát, v politickém programu československého exilu, vedeného T. G. Masarykem, M. R. Štefánikem a E. Benešem, hrála klíčovou roli myšlenka, že předpokladem mezinárodního uznání práva Čechů a Slováků na vlastní stát je přímá účast našich vojáků ve válce, jejich podíl na branném úsilí armád Dohody. T. G. Masaryk prohlásil: „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního poměru k Rakousku i Spojencům… V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky.“ Naplnění této Masarykovy podmínky záleželo na svobodném rozhodnutí Čechů a Slováků, zahraničních krajanů a válečných zajatců, zda zamění pohodlí domovů a bezpečí internačních a zajateckých táborů za nebezpečná strádaní a riskování zdraví a života na frontách světové války.
Celý článek a další fotografie naleznete – ZDE.
Text: Tomáš Jakl, VHÚ Praha
Foto: archiv Vojenského historického ústavu Praha
