Narodil se 6. září 1923 v obci Volové na Podkarpatské Rusi, která tehdy byla součástí Československa, dnes je to ukrajinské město Mižhorje. Pocházel ze zcela nuzných poměrů, v rodině patřil k první generaci, která uměla číst a psát. Zásluhou českých učitelů působících na Podkarpatské Rusi byl vychován k československému vlastenectví. Ač nadaný, pro nedostatek finančních prostředků musel nastoupit ihned po ukončení školní docházky jako dělník na pile.
Ve vězení za špionáž
Po okupaci rodné země Maďarskem a po záboru východní části Polska Sovětským svazem na podzim roku 1939 se pod vlivem panslovanské sovětské propagandy jako šestnáctiletý hoch přidal ke skupině mnoha jiných a ilegálně překročil hranice do SSSR. Za to byl uvězněn a místo slíbeného studia a boje za svobodu vlasti byl v roce 1940 odsouzen na 3 roky do gulagu za špionáž. K výkonu trestu byl převezen do tábora Pěčora na severním Uralu při polárním kruhu, kde se stavěla železnice z Koblasu do Vorkuty k uhelným a zlatým dolům.
V této době se tam mimo jiné mohl setkat s budoucím izraelským premiérem Menachimem Beginem. V roce 1942 byl díky inciativě plk. Heliodora Píky, velitele čs. vojenské mise v Moskvě, z gulagu vyreklamován. Byl prezentován u Svobodova 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku, ale výrazná podvýživa, kdy po návratu z gulagu vážil jen 46 kg, si vyžádala před zahájením výcviku nejprve náročnou rekonvalescenci. Bitvy u Sokolova se proto ještě neúčastnil, vlastní výcvik prodělal až v Novochopersku. Od té doby byl jako spojař dělostřelecké jednotky účasten všech velkých bitev Svobodových československých jednotek, a to Kyjev, Bílou Cerekev, Duklu a Jaslo a dále pak náročných operací na Slovensku a Moravě. Svou bojovou cestu ukončil v květnu 1945 v Praze.
Klientem Centra komplexní péče o veterány
Po roce 1989 zásadním způsobem přispěl k obnově Čs. obce legionářské v Olomouci a byl zde jejím dlouhodobým předsedou. Z titulu funkce se podílel na všech jejích aktivitách včetně besed, organizací setkání veteránů, vzpomínkových a pietních akcí, jeho vzpomínky zaznamenala i organizace Paměť národa. Od roku 2008 byl klientem Centra komplexní péče o veterány při Vojenské nemocnici Olomouc, když po ovdovění zůstal osamocen – obě děti již léta žijí v zahraničí.
Plukovník Solovka se i přes pokročilý věk a vážný zdravotní stav zúčastňoval mnohých pietních akcí pořádaných Vojenskou nemocnicí Olomouc, Statutárním městem Olomouc nebo Olomouckým krajem a ještě 8. května 2017 osobně na pražském Vítkově převzal Záslužný kříž III. stupně přímo z rukou ministra obrany, což považoval za velkou čest. Ještě 3. září 2018 byl účasten na koncertu pro válečné veterány. Zemřel ve Vojenské nemocnici Olomouc po krátké nemoci den před svými 95. narozeninami, 5. září 2018.
Životopis plk. v.v. Ivana Solovky naleznete – ZDE.
Text a foto: Martin Svoboda, ředitel Vojenské nemocnice Olomouc via Ministerstvo obrany ČR
