V roce 1935 začalo švýcarské letectvo hledat náhradu za osvědčené, ale nezadržitelně stárnoucí, dvouplošníky Fokker C.V-E. Ty sloužily jako průzkumné či pozorovací stroje, ale také jako lehké bombardéry či dokonce jako doprovodné stíhačky. Na výzvu zareagovala domácí státní společnost Eidgenössische Konstruktionswerkstätte (používala zkratku EKW) dvěma zásadně odlišnými konstrukcemi. Jednou byl konvenčně řešený dvouplošník EKW C-35. Těchto letounů bylo vyrobeno 80 kusů a v první linii sloužily až do roku 1942. Za války bylo navíc sestaveno dalších osm kusů z náhradních dílů. Poslední stroje C-35 pak v pomocných službách dolétaly až v roce 1954.
Druhým letounem, který společnost EKW nabídla švýcarskému letectvu, byl moderní C-36. Jednalo se celokovový dolnoplošník s dvojitými ocasními plochami a zatahovacím podvozkem, který (stejně jako u typu C-35) měl pohánět licenční dvanáctiválec Hispano-Suiza 12. V roce 1936 byl takto koncipovaný letoun bezesporu na výši doby, ale domácí letectvo jej nakonec neobjednalo. Důvodem bylo, že velení švýcarských vzdušných sil plánovalo pro kategorii dvoumístných víceúčelových letadel zakoupit výkonné dvoumotorové stroje v zahraničí. Probíhala tak jednání o nákupu a případné licenční produkci francouzských letounů řady Potez 63 či německých Messerschmittů Bf 110. Tento záměr však nakonec nebyl z mnoha důvodů realizován a v roce 1938 se tak na scénu opět dostal domácí typ C-36.
Text: Jan Máče
Foto: autor, Jaroslav Menzl, 46 Aviation
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 1/2019, který vyšel 9. 1. 2019.
Obsah L+K 1/2019 naleznete – ZDE.