Není to tak dávno, kdy mnohá média psala, že stroje jako F-35 Lightning II jsou posledními bojovými letouny s lidskou posádkou a že šestá generace už bude tvořena výhradně bezpilotními systémy UCAS (Unmanned Aerial Combat System). Podíváme-li se například na návrhy letounu NGF (New Generation Fighter) vyvíjeného v německo-francouzské spolupráci nebo na britský Tempest, zjistíme, že vývoj tak rychlý zřejmě nebude.
Důvodů pro zachování alespoň možnosti mít na palubě bojového letounu pilota je řada. I přes pokrok dosažený při vývoji nejrůznějších senzorů a komunikačních prostředků bude mít člověk na bojišti vždy lepší možnost posoudit danou taktickou situaci a lepší schopnost reagovat na aktuální vývoj, než operátor sedící několik set kilometrů daleko. Při použití dálkově řízených prostředků představuje riziko nejen zpoždění při přenosu informací a povelů, ale rovněž riziko elektronického rušení řídicího signálu. A spoléhat se pouze na plně autonomní systémy využívající stále populárnější takzvanou umělou inteligenci také nelze, protože minimálně o použití zbraní by měl vždy rozhodovat člověk, který zároveň nejlépe dokáže posoudit i míru případných vedlejších škod a jejich přijatelnost.
Text: Tomáš Soušek
Foto: Boeing, USAF, BAE Systems
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 4/2019, který vyšel 3. 4. 2019.
Obsah L+K 4/2019 naleznete – ZDE.
